Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ach, ty dějiny…

Na přelomu května a června se pravidelně, coby tzv. přísedící člen komise, zúčastňuji matu­ritních zkoušek z českého jazyka. Při­znávám, že docela rád. Dvakrát za den hodinu účastně naslouchám vynervova­ným studentům, načež se odeberu k po­radě a na cestu do kabinetu přibalím dva chlebíčky. Je to rozhodně lepší, než tou dobou suplovat ve zdivočelých učňov­ských třídách.

A přece teď váhám, zda se tohoto pri­vilegia nemám v jednom případě vzdát. Kvůli konfliktu svědomí dá se říci. Jde o žáky, které k maturitě připravuje jistá starší kolegyně, a tedy je i zkouší. V lite­rární části se nelze vyhnout interpretaci jednotlivých dějinných období - a právě v tom je kámen úrazu. Uplynulo sedm­náct let od listopadové revoluce, ledacos by se už dávno mohlo a mělo vykládat objektivněji, jenže se tak začasté neděje. Že podle svého založení akcentuje každý něco trochu jiného, zdá se mi být přirozené. Ovšem co je moc, to je moc.

Kollárova myšlenka slovanské vzá­jemnosti došla prý svého naplnění až ve Varšavské smlouvě a RVHP, dozvěděl jsem se během zkoušky a na mou ex post připomínku, že zvlášť Maďaři a vý­chodní Němci byli vždycky dobří Slova­né, dostalo se mi shovívavého úsměvu. Že se někomu žilo lépe v padesátých letech a jiným zase za první republiky, je pravda natolik demagogická, že jsem se v té chvíli chtěl jít utopit. „V čem byl význam VŘSR? No - Deset dní, které otřásly světem?" táže se kolegyně a hned sama odpovídá: „Dělnická třída poprvé v dějinách mohla rozhodovat. Co bylo dál, je už jiná věc, ale toto bylo opravdu přelomové." Vmísím se do zkoušení: „Byl to ovšem dost strašlivý experiment, jak známo. Desítky milionů lidí záhy zahynuly na hladomor, další miliony v koncentračních táborech." - „Ano, ale šlechta musela jít makat. A na to nebyla zvyklá. Chodili v roztrhaným kožiše!" dovysvětluje paní profesorka a misky vah jsou v očích mnoho nechápajícího studenta opět v rovnováze. Jan Hus se údajně nedokázal v Kostnici obhájit, poněvadž musel mluvit zdálky a navíc byl nachlazen, tudíž mu nebylo po­řádně rozumět. Co měli studenti vědět o církvi asi netřeba sdělovat.

Nechci však tímto textem ani naří­kat, ani bavit, ani nactiutrhat o čtvrtstole­tí starší kolegyni. Spíše přispět do diskuse o stavu školní dějepravy a historické pa­měti v současných Čechách. Nejde toli­ko o průběh jedněch maturit, problém je přece širší a komplikovanější. Na jaře při­nesl týdeník Respekt materiál o paní uči­telce ze základní školy, která je přesvěd­čena, že v padesátých letech byli všich­ni vězni odsouzeni spravedlivě. Při hospi­taci se osnovám neprotivila, její krédo je osobní záležitostí, nikdo nakonec nevě­děl, co s tím. Učitelé vyznávající otevřeně komunistickou ideologii evidentně stá­le existují, i když nepřevažují a snad jich nepřibývá. Ale co ti ostatní, zvláště vyu­čující všeobecně vzdělávacích předmětů? I oni jsou většinou dřívějšího data naro­zení, formováni v časech socialistického školství a z pohodlnosti nejen profesní jedou dál po navyklých kolejích. Nepo­chybuji, že znají dobře Aloise Jiráska, ale opravdu nevím, zda jim něco říkají jmé­na jako Josef Pekař anebo Petr Čomej. I ta moje kolegyně prohlásila, že všechno učí podle historiků. Ano, podle těch ochomoutovaných socialistických. Rád bych věděl, kolik kantorů je schopno doporu­čit svým studentům např. knihy rozhovo­rů, které vedl s mimořádnými osobnost­mi minulého století Miloš Doležal. Nebo alespoň nějaký kvalitní dokument či se­riál typu Zdivočelá země.

Iniciativa je na učitelích. Nápady a na­řízení Ministerstva školství jsou téměř pravidelně mimo mísu. Před časem se za­čalo uvažovat o zrušení dějepisu, resp. o jakési integraci humanitních předmětů. Kdo ví, co se z toho kdy vyklube. Minis­terští úředníci jsou povýtce závislí na po­litické situaci, a jak skepticky říká jeden můj kolega, sestávají téměř výhradně ze starých struktur a mladých kariéristu. Jen­že nadiktovat dorůstajícím generacím lás­ku k vlasti a snahu o poctivou orientaci v historické kontinuitě nějakým vládním výnosem nebo zásahem do učebních plá­nů je beztak zjevný nesmysl.

Zdá se, že snahy o pochopení dávné i nedávné minulosti už nepatří k výba­vě (post) moderního středoškoláka. Ve výchovném a vzdělávacím procesu jed­noznačně převládá linie operativní nad kultivační, což prakticky znamená, že pokud mladý člověk vůbec uzná potře­bu vzdělání, pak se jeho zájem upře ke studiu jazyků, moderních informačních technologií a k předmětům ekonomic­kým. Ve dvacátém století se dnešní ma­turanti sice narodili, ale to je pro valnou část z nich asi tak jediné, co je v něm relevantní. (Vskutku potom není snadné hovořit při maturitě o meziválečné literatuře, když si student nedokáže zapamatovat, kdy vlastně první světová válka skončila a kdy začala druhá.)

Budu-li chtít být sarkastický, řeknu, že je vlastně všechno v pořádku. Nikdo si nestěžuje. Letošní maturity u nás dopadly dobře. Paní kolegyně mi navzdory častým konfrontacím poděkovala za spolupráci, maturanti byli toho názoru, že paní profesorka je přísná, ale jinak by to s nimi nešlo. A oddechli si, že ty literáty a všelijaké epochy s jejich pito­mými výklady už nebudou potřebovat a můžou je pustit z hlavy.

Že tato situace ale nevěstí nic dobré­ho, je přemýšlivým lidem zřejmé. Společ­nost vykořeněných hrabošů v jistém a nezanedbatelném smyslu hloupne. A nic na tom nemění fakt, že si její členové do­káží přes internet zajistit „bůhvíco od­kudkoliv". O mechanismech a důsled­cích ovládnutí „horizontálního" stáda nás pak může dobře poučit pravé historie. Co si s tím tedy počít? Vnucující se rezig­nace není tvůrčí ani křesťanské východis­ko. Kdo cítí odpovědnost před svým svě­domím a před Bohem, neomylně dojde k dobře známým a vždy aktuálním slo­vům o kvasu, soli země a světle světa. Po­kud máme v dosahu, především ve vlast­ním potomstvu, mládež, která je alespoň občas ochotná zvednout se od obrazov­ky počítače a svolit k lidskému hovoru, mluvme s ní také o národní minulosti, zvláště o předcházejícím století. Na niko­ho jiného se spoléhat nedá.

Petr Střešňák