Jdi na obsah Jdi na menu
 


MALÁ VZPOMÍNKA NA UMUČENÍ JANA HUSA

Během liturgického roku se často setkáváme s mediálními chybičkami různých výkladů náboženských faktů, které ovšem toleruji a nanejvýš se nad nimi pousměji. Tak například televizní a rozhlasové zprávy se držely své pravdy, že Ježíš Kristus zemřel na Bílou sobotu.

Chápu, že všichni nemohou znát průběh Velikonočního tridua, ale zaráží mě, že si takovéto informace, pokud si v nich nejsem jistý a chci je vypustit do médií, neověřím v příslušných kruzích.

Co mne však mrzí více, jsou učebnice našich dětí, ve kterých se po léta nesou polopravdy o různých dějinných faktech. Stejný jednosměrný pohled bývá prezentován i v médiích a filmové zpracování nemluví o ničem jiném.

Konkrétně mám na mysli Jana Husa a jeho upálení „křesťany“ pro pravdu a svobodu. Nechci zde obhajovat Husovu smrt, která jistě není dobrým počinem církve, ale ráda bych se vám pokusila vnést jiné světlo do tohoto případu a přiblížit okolnosti tohoto tragického skonu mistra Jana Husa.

Musím ale začít o několik let dříve. Ve dvanáctém století totiž zažívá církev závažnou kapitolu církevních dějin a tou jsou bludy, které ohrožovaly katolickou církev a s tím i smutná kapitola inkvizicí. Právě v této době se rozšířil velký počet bludařských sekt, kterým nebylo dokonce cizí zabíjet pro svou pravdu. Katolíci pak byli krutě mučeni a zabíjeni. Na obranu byla tedy zřízena inkvizice – církevní soud, který mohl rozhodnout, jestli názory, které obviněná osoba hlásá jsou katolicky pravověrné či nikoliv. Také byla povinna vysvětlit obžalovanému, v čem se mýlí, a vyzvat ho ke zřeknutí se bludu.

Musím přiznat, že na místo inkvizitora se nejednou dostali podezíraví muži, kteří si pak počínali ve svém soudu velmi bezohledně. Do vězení se dostávaly i osoby, které nikdy žádné bludy nehlásaly a pak musely být propuštěny. Nemálo lidí se také dostalo na hranici.

Naopak je třeba říci, že většinou se snažili dělat všechno možné, aby souzeného na hranici poslat nemuseli. A to byl i případ Jana Husa.

Samotné inkviziční procesy trvávaly dlouho. Sympatické mi na nich je to, že přibližně v době jednoho měsíce byla přijímána udání a to nejméně od dvou na sobě nezávislých žalobců, jejichž jména zůstala utajena. Obžalovaný pak mohl uvést své nepřátele, kteří ho chtějí zničit. A pokud se mezi nimi objevilo jméno jednoho z udavačů, přestala automaticky žaloba platit a obviněný byl ihned propuštěn.

Pokud však došel proces tak daleko, že se obviněný ani po několika výzvách nechtěl vzdát svého bludného učení, byl předán světské moci. Jak světská moc s bludaři zacházela, již víme.

Inkvizice byla tedy v každém ohledu podstatně mírnější soudní institucí než tehdejší světské soudy. Nicméně toto konstatování nesmí sloužit jako omluva. Skutečnost, že se lidé ocitli před soudem, a dokonce byli upalováni na hranicích jen pro své přesvědčení, byť jakkoliv zvrácené a scestné, se nedá pod zorným úhlem evangelia hájit.

Pokud jde o samotný inkviziční proces s Janem Husem, musíme zmínit bludy, pro které byl vlastně souzen. Mylné je totiž mínění, že Hus byl pro své celé učení odsouzen katolickou církví. Hus miloval Krista a mnozí si jej také proto vážili. Problém spočíval v přijatých filosofických názorech oxfordského mistra Viklefa. A právě bludných spisů Viklefových Hus užíval i při svých kázáních.

Viklef ve svém učení například popíral proměnění chleba při eucharistii a hlásal predestinaci – předurčení člověka buď ke spáse nebo zavržení. Svátosti udělené skrze kněze, který zhřešil, byly neplatné, neboť kněz byl stoupencem zla. Tehdejší duchovenstvo žilo mravní nevázaností a Hus se nemohl smířit s myšlenkou, že by ta církev, v níž bylo tolik velkého pohoršení, mohla být pravou církví Kristovou. Proto hledal útočiště v predestinaci.

Příliš katolické také nebylo Husovo tvrzení, že světští páni mají takovým kněžím, kteří hříchem ztrácí svou kněžskou moc, pobrat statky a trestat je mečem. Hus však napsal papeži Janu XXIII. dopis, v němž zapíral, že by Viklefovy články hlásal.

Přibližně ve stejném čase papež vyhlásil plnomocné odpustky každému, kdo by se zúčastnil války proti nepříteli králi Ladislavu Neapolskému. Hus se tehdy veřejně postavil proti papeži a začal psát a kázat proti odpustkům. To byl rozhodující obrat, kdy se dostal do otevřeného konfliktu s apoštolským stolcem. Podle Husa hlavou církve není papež, ani Skála (Petr), ani nikdo jiný z apoštolů, nýbrž pouze Kristus.

Z toho vyplýval celý problém, že Hus odmítal výzvy inkvizice, aby se podrobil autoritě koncilu. Někteří členové koncilu se dokonce pokoušeli najít kompromis, aby odvrátili záhubu od českého Mistra, jehož reformní zápal jim byl blízký.

Hus nepřijal ani formuli vypracovanou kardinálem Zabarellou, která mu vskutku vycházela vstříc. Pro jeho zatvrzelost se ho zřekl i král Zikmund, načež byl koncilem odsouzen jako zatvrzelý kacíř, vydán rameni světskému k potrestání a 6. července roku 1415 upálen.

V každém případě je jisté, že koncilní Otcové po Husově smrti netoužili a že by se byli spokojili s jakýmkoliv odvoláním. Hus odvolání odmítl, aby nezklamal své přátele a přívržence v Čechách, což by se stalo kdyby připustil, že obvinění z herese bylo aspoň trochu oprávněné. Hus se tedy vydal na smrt dobrovolně, nebyla to však „poznaná, celoživotní pravda“, za kterou se obětoval. Hus si nebyl svými názory zcela jist, měnil je a všelijak kličkoval. Některé své traktáty se snažil dokonce před sněmem skrývat.

Nikdo z nás však nemá právo Husa soudit. Učiníme nejlépe, když soud nad Husem necháme Kristu samému. Taktéž bychom se měli distancovat od středověké inkvizice, která byla ukrutná a nikdo si z nás jistě nepřeje, aby opět ožila.

Závěrem bych ocitovala několik moudrých slov z encykliky Pacem in terris :

Nikdy se nesmí ztotožňovat blud s bloudícími, i když jde o omyl nebo nedostatečné poznání pravd na poli mravním i náboženském. Bloudící je vždy a v první řadě člověk, uchovává si důstojnost lidské osoby. U člověka nikdy neuhasíná úplně touha zlomit pouta bludu a otevřít se poznání pravdy. I v srdci bloudícího je činný Bůh. Proto tomu, kdo v životním okamžiku nemá ve věcech víry jasno nebo se hlásí k mylným názorům, může se zítra dostat světla víry a uvěří.“


hnov