Jdi na obsah Jdi na menu
 


JSME JINÍ

Identita nás křesťanů se někdy zdá být těžko pochopitelná. A tím obtížněji obhajitelná.

Jsme určitě poněkud nároční, nic nám nesta­čí. Jdeme stále „za", všechno překračujeme. Ale kam? Zdá se, že žijeme z ničeho. Ubozí, slabí, chudí, nehledáme vlastní prospěch, sloužíme jakoby neznámo čemu, nebojíme se nároků, smrti. Je to záhadné.

Vlastně vždycky jsme byli v diaspoře. Svobodní, nezapletení, zakotvení mimo. A přesto přítomní právě zde, jako služebníci všech.

Provokujeme. Samou svou existencí mateme lidská očekávání, podvracíme daný řád - ale přitom ne kvůli vlastní moci. Jsme programo­ví outsideři; jsme trvalí disidenti světa. Držíme se u Boha, nezávislí na všem kromě něho, sou­středění na službu jemu, nevydíratelní, nezkorumpovatelní: protože nikdo nám nemůže dát víc než On a nikdo nám nemůže vzít Jeho.

Mezi všemi vírami nepochopitelná víra: v Někoho; v absolutní skutečnost, o které se každý (kdo po tom touží) může přesvědčit, s kterou každý může navázat hluboký vztah. Ale mnozí předem vědí, že se nemá něčemu ta­kovému naslouchat, že se nemá něco takového hledat, po něčem takovém toužit. Pro ně „ne­existujeme".

Ale my - nezávisle na tom –jsme! Jako mrtví, hle, žijeme." (2Kor 6,9) Nikomu, kdo nás hod­lal umlčet, zfalšovat naše poselství, svést nás na scestí, přimět nás ke zradě, se nepodařilo smést nás ze světa. I v civilizaci smrti a nenávisti - hle, žijeme a milujeme. Jakýmsi nepochopitel­ným způsobem - který však každý, kdo po tom touží, může s námi sdílet. Výpověď našeho ži­vota je přece tak srozumitelná, ale zároveň tak nesdělitelná - chybí-li Duch.

Posloucháme - dobrovolně, bezdůvodně -„nesmyslné příkazy a zákazy". Připravujeme se tím o možnost volného vzestupu; o možnost využívat druhé lidi k svému potěšení; o mož­nost hrát v lidské komedii jakékoli role v zájmu vlastního prospěchu. Myslíme totiž na pád všech kulis světa a na „úzkou bránu" vedoucí do nebe, a se svou sebekritikou nejsme nikdy hotovi. Z hlediska „světa" jsme neuvěřitelně hloupí.

Dokonce: Daří-li se nám o něco lépe, rozhlí­žíme se kolem, s kým bychom se ještě rozdělili. Máme radost i z prospěchu druhých. Pořád se něčeho zbavujeme, místo abychom získávali všechno pro sebe. Necháváme se „využívat"; bojujeme za věci, které se nás netýkají; škodí­me si tím; jednáme pro druhé, často sami proti sobě.

Přesto žijeme! Přesto jsme šťastní. Protože život, tvorba, láska je pro nás v nekonečném sebestravování pro druhé a v nekonečném čerpání z „ničeho"; nezávisle na době a zemi, na čase a prostoru, v němž žijeme.

Proto nejsme privilegovaní, nýbrž nutně ti nejvíc posmívaní, zašlapaní, poslední. Ale i když se proto můžeme někdy životem vléci z posledních sil - jsme šťastní. I v umírá­ní a ve smrti - jsme šťastní. Naše štěstí patr­ně není odtud, přesahuje všechno; ale přesto je stále poblíž nás; v jakékoli každodennosti, nezávisle na tom, co se s námi děje. Žijeme věčnost v čase, nekonečné v konečném - para­dox křesťanské existence. Sdílíme Boží vtělení a necháváme se jím vést k vykoupení; následu­jeme Krista.

Jdeme touto cestou, protože v nejhlubších hlubinách našich bytostí proudí světlo, které se v nás shromáždilo Odjinud: z rozhovorů s Bohem, z přijatých svátostí, z transparent­ních slov. Světlo, jež nás navzájem spojuje v pravdě a lásce, která nevychází z nás. Proto nás pozvedá, nese a proměňuje.

Proto jsme - stále tak stejně -jiní.

jolana poláková

TEOLOGICKÉ TEXTY – ROČNÍK 2010; ČÍSLO 1